Češi nejsou národ Švejků, říká jediný prezidentský kandidát na Dnech NATO

Jako jediný z prezidentských kandidátů Jiří Drahoš navštívil Dny NATO v Ostravě. I přes dlouhodobé podfinancování armády nelze podle něj o České republice v rámci NATO hovořit přímo jako o černém pasažérovi. "V případě skutečně vážného ohrožení bychom se dokázali semknout a bránit," říká v rozhovoru.  


Proč jste si vybral Dny NATO v Ostravě?
Vím, že představují unikátní příležitost seznámit se na jednom místě s úplnou škálou obranných i bezpečnostních technologií, prostředků a systémů. To očekávání se mi více než splnilo. Ukázky armádní i policejní techniky, výbavy záchranných sborů, ale především možnost poznat a hovořit s profesionály, kteří to vše bravurně obsluhují, to vše mi přineslo jedinečný zážitek. 

Máte k zajištění bezpečnosti nějaký vztah, nebo jde o čistě „vědeckou zvídavost“?
Snad nebude znít příliš nadneseně, když řeknu, že se k mé přirozené (chcete-li vědecké) zvídavosti tentokrát přidala i zvídavost „kandidátská“. Prezident je nejvyšším velitelem naší armády a nedovedu si představit, že bych se nyní jako kandidát nevěnoval mnohem více než v minulosti otázce bezpečnosti naší země. A kde jinde, než v Ostravě na Dnech NATO máme všechno jako na dlani? Navíc nezapřu, že mě tam všechno ještě navíc hrozně bavilo. Některá setkání mě určitě naplnila hrdostí na naši zemi. Jako třeba to s veteránem z Afghánistánu kapitánem Pavlem Stehlíkem. A taky jsem si splnil jeden klukovský sen – posadil jsem se do kokpitu stíhačky. To jen znásobilo moji úctu k těm, co takový stroj dokážou ovládat.

Co Vás nejvíce na mošnovském letišti zaujalo?
Především obrovský zájem veřejnosti, a to navzdory nepříznivému počasí. Devadesát tisíc návštěvníků ve dvou dnech svědčí o tom, že Čechům není lhostejná obrana a bezpečnost. To se mi ostatně potvrdilo v řadě rozhovorů s návštěvníky během akce. Pak se mi přirozeně líbily nejrůznější ukázky vojenské techniky, na zemi i ve vzduchu. Kromě zahraničních hvězd bylo ohromně povzbudivé vidět v akci naše vojáky. Mluvil jsem s několika důstojníky o jejich působení v zahraničí, zajímavý byl rozhovor s pilotem Gripenu, který vedl českou letku, jež získala v roce 2010 prestižní ocenění tygřích letek NATO.

Respekt k českým vzdušným silám jsem také slyšel například z úst zástupců firmy Saab, která Gripeny vyrábí. Říkali mi, že je neuvěřitelné, co dokážeme s poměrně malým počtem letadel zvládnout: naši vlastní obranu, zároveň čas od času poskytujeme ochranu vzdušného prostoru v Pobaltí nebo dokonce až na Islandu. 

A konečně jsem měl možnost si ověřit, že náš domácí obranný průmysl je ve výborné kondici. Mluvil jsem například s vedením České zbrojovky o mimořádném úspěchu, když si jejich pušky BREN vybrala francouzská protiteroristická jednotka. Už vím, na jakém principu fungují pasivní sledovací systémy Věra, které si vybralo NATO, italský management Aera Vodochody mne seznámil s plány firmy na další uplatnění našich letadel na zahraničních trzích.

To vše zní opravdu pěkně, ale co říkáte na často slýchané stížnosti, že Česko dává málo na svou obranu, že se v NATO jen „veze“ a je „černým pasažérem“?
Asi by bylo dobré uznat fakt, že obranu skutečně máme dlouhodobě podfinancovanou. S tím je nutné něco dělat, to už prostě není udržitelné. Na druhé straně je podle všeho na ministerstvu obrany připravena řada poměrně velkých investic do pozemní i letecké techniky. Tak třeba u stánku kopřivnické Tatry jsem viděl obrněné vozidlo Titus, které si již armáda objednala, mají se nakupovat nové vrtulníky a mnoho dalších věcí.

Teď je důležité ty projekty co nejdříve dokončit a novou techniku skutečně pořídit. Co se zdá být také celkem příznivé, je zájem o službu v armádě anebo v aktivních zálohách. A v neposlední řadě navíc umíme i navzdory nízkému rozpočtu přispívat kvalitně do obrany a zahraničních operací nejen pro NATO, ale také EU nebo OSN. Takže by bylo příliš zjednodušující tvrdit, že jsme černí pasažéři. 

Tak to se Vám asi ani nelíbí stereotyp o tom, že Češi jsou národ „Švejků“?
Na to jsem přímo alergický. Podívejte se do historie, legionáři, připravenost občanů bránit se v roce 1938, pak domácí odboj během války, atentát na Heydricha, naši vojáci v zahraničí ať už na západní či východní frontě, v Africe... tohle nebylo žádné švejkování. A stejně tak jsem přesvědčen, a to, co jsem viděl v Ostravě, mě v tom jen utvrzuje, že bychom se v případě skutečně vážného ohrožení dokázali semknout a bránit. Proto si také myslím, že musíme dobře využít momentální hospodářský růst, který nebude trvat věčně, a investovat do obrany nyní a účelně. A upřímně vzato pro mne není až tak důležité, že to po nás žádá NATO, jako že je to spíše investice do naší vlastní budoucnosti.

Takže v čem byste spatřoval svou roli jako možný budoucí vrchní velitel našich ozbrojených sil?
Podívejte se, já přirozeně dobře znám ty části ústavy příslušící k této funkci prezidenta republiky. V něčem se mi zdají poněkud vágní, ale to je nejspíše záměrné, seznamuji se proto se zvyklostmi v tomto ohledu, a to nejen z naší vlastní zkušenosti, ale také jaká je praxe v podobných ústavních systémech. Do technických detailů zatím nezacházím a ostatně to ani není momentálně důležité. A nepovažuji to vlastně ani za příliš vhodné, aby prezident detailněji zasahoval do práce ministra obrany nebo náčelníka generálního štábu.

Co naopak vidím jako zásadní již nyní, je role prezidenta jako někoho, kdo povzbuzuje k jednotě národa a jeho morální připravenosti k obraně, kdo obhajuje potřeby armády a nutnost posilovat se právě v dobách míru a prosperity s tím, že mohou přijít časy horší – z hlediska bezpečnostního i hospodářského. V tomto ohledu je pro mne fascinující vývoj T. G. Masaryka: tento původně téměř zarytý pacifista pochopil záhy po vypuknutí první světové války důležitost ozbrojených sil pro vznik budoucího samostatného státu a stal se z něj mimořádně aktivní podporovatel a organizátor našich zahraničních legií, které se staly doslova předvojem československého státu.

Znamená to, že jste nebo jste byl pacifista?
Ne to v žádném případě – řekl jsem fascinující, ne inspirující, tedy v tomto konkrétním momentu. Jinak je pro mne TGM mimořádně inspirující. Ale zpět k tématu: dvacáté století podle mne krutě ukázalo naivnost tohoto postoje. A je dobré si připomínat, že jak Severoatlantická aliance, tak i evropská integrace vznikaly po druhé světové válce na myšlence zabránit opakování těch obrovských tragédií první poloviny dvacátého století. Nejsem ale ani žádný militarista, nicméně za rozumnou a v dlouhé historii lidstva osvědčenou považuji zásadu Římanů: si vis pacem, para bellum.