EVA A JIŘÍ DRAHOŠOVI - INTROVERTI V CENTRU POZORNOSTI

Čím student pocházející z Jablunkova zabodoval u pražské slečny?

JIŘÍ: Rozhodl jsem se, že půjdu na ples střední knihovnické školy.

EVA: Už jsem sice měla dva roky po maturitě, ale se spolužačkami jsem na tom plese byla. Prý jsem tam manžela zaujala tím, že jsem neměla šaty, ale zlatý kalhotový kostým. A ty kalhoty prý byly krátké.

JIŘÍ: Moc jí to slušelo.


Takže úplná náhoda, že jste šel na ten správný ples...

JIŘÍ: Musím přiznat, že jsem na ten ples šel, protože jsem hledal opisovačku diplomové práce. Byl jsem v posledním ročníku Vysoké školy chemicko-technologické. Čekala mě diplomka, ale neuměl jsem psát na stroji. Říkal jsem si, že mezi knihovnicemi bych nějakou opisovačku mohl sehnat. Nakonec jsem tam našel budoucí manželku.


Měla psací stroj?

JIŘÍ: Měla elektrický psací stroj v práci.


A byla ochotná diplomovou práci opsat?

JIŘÍ: Ne.

EVA: Protože tam měl samé rovnice a různé znaky. Tak si to nakonec musel opsat sám.


Ale nějak jsme zamluvili tu otázku, čím vás zaujal.

EVA: Pozval mě do Národní galerie a tam mě omračoval znalostmi o holandských krajinářích sedmnáctého století.

JIŘÍ: Které jsem si nastudoval.

EVA: Znalosti opravdu měl.

JIŘÍ: Ve Šternberském paláci probíhal cyklus Obrazy a hudba, na který jsem rád chodíval. Často jsem do Národní galerie zabrousil a sbírka holandských mistrů se mi moc líbila. Ale samozřejmě, že jsem se na první rande připravil mimořádně.

EVA: Navíc jsme zjistili, že máme společné kořeny.


Jak to?

EVA: Manžel jezdil na prázdniny na Vysočinu k babičce a dědovi, já ve stejnou dobu bývala asi dvanáct kilometrů od něj.

JIŘÍ: Můj otec pochází z Proseče u Skutče.

EVA: A moje babička ze Skutče. Takže jsme pravděpodobně nějaké prázdniny trávili blízko sebe.


Jaké to bylo, když jste s manželem poprvé přijela do Jablunkova, kde vyrůstal? Lidé z Čech obvykle poněkud překvapí, jak se zde mluví.

EVA: Byl to šok.

JIŘÍ: Nevarovali jsme ji. Rovnou jsme ji poslali do města na nákup. Nerozuměla. Chcete bulky? A ona nevěděla, co jsou bulky.

EVA: Ale bulky byly ještě dobré, zněla mnohem nesrozumitelnější slova. Uvědomila jsem si, že v Praze vůbec nemáme ponětí, jak se jinde mluví. Pro mě to bylo, jako by někdo mluvil polsky.

JIŘÍ: Jenže to není polsky. Je to velmi originální nářečí se spoustou německých výrazů, kterému se říká po našimu.

EVA: Manžel běžně mluví jako Pražák, ale stačí, když telefonuje s bratrem. I dnes okamžitě přepne a jako by mluvil jiný člověk.


TAŠKU DO KOUTA A VEN

Pociťoval jste jako kluk nějaké neshody mezi polským a českým obyvatelstvem Jablunkova? Tamní pohraničí je tím dost vyhlášené, ne?

JIŘÍ: Určité neshody cítit byly. I když jsem měl mezi polskými kluky kamarády, pokřikovali jsme na ně: Polok mo na riči bolok. A oni na nás: Čech mo na riči plech. Bylo to ale jen takové škádlení. My, kteří jsme chodili do české školy, jsme byli káráni, když nás učitelé přistihli, že mezi sebou mluvíme o přestávkách po našimu. Napomínali nás, že máme mluvit česky. Nevím, jak mluvily o přestávkách děti z vedlejší polské školy, ale myslím, že taky po našimu. Takže to nářečí nás spojovalo.


O čem jste jako kluk snil? Připadal vám Jablunkov malý a toužil jste po světě?

JIŘÍ: Jako kluk jsem neměl konkrétní představy, čím bych chtěl být. Mám pocit, že jsem dětství prolítal venku. Mým hlavním zájmem bylo po příchodu ze školy co nejrychleji praštit taškou do kouta a vystřelit ven. Měli jsme klukovské party, které mezi sebou válčily. Házeli jsme po sobě kameny, ale zároveň jsme proti sobě hráli fotbal, hokej. Praha mě vždycky lákala, protože jsem v ní měl dva strýce, otcovy bratry, s rodinami. Když jsme u nich byli s bratrem na návštěvě, připadala mi jako úžasné město. Ale že bych měl přímo sny, že v ní chci žít, a přesně věděl, co chci dělat, to ne.


SRPEN A NORMALIZACE

Přišel jste do Prahy v roce 1967, o šedesátých letech se zpravidla mluví jako o pěkné době. Vnímal jste to tak?

JIŘÍ: Byla to nádherná doba. Všechno vypadalo růžově, společnost se měnila. Zdálo se, že komunistická strana se bude trochu demokratizovat. První dva semestry v Praze byly prostě nezapomenutelné. Chodil jsem do galerií, na koncerty, do divadel. Všechno mi připadalo skvělé a život ve velkém městě jsem si vychutnával. Samozřejmě jen do chvíle, než přišla vojska.


Pamatujete si, co jste dělali 21. srpna 1968?

EVA: Přesně. Byla jsem s mamkou na prázdninách na letním bytě v Doksech. Bylo mi sedmnáct, ale už jsem naprosto jasně cítila, že to, co se děje, je nenormální, šílené.

JIŘÍ: Já byl v Jablunkově. Maminka byla dětská sestra v jeslích a chodila do práce na šestou. My jsme se s bratrem ještě povalovali v posteli, ale máma přiběhla, vypadala divně a řekla: Pusťte si rádio. Z něj jsme se dozvěděli, že nás obsadili. Zpočátku to byl šok. Pak nastaly akce typu otáčení směrníků. Věděli jsme, že armáda bude jezdit přes hranice, tak jsme u silnic sundávali ukazatele, aby se Rusáci neměli jak orientovat. A zároveň jsme si naivně mysleli, že nás v tom západní země nenechají. Že se přece něco musí stát.


Myslíte, že je vaše generace tím zážitkem nějak poznamenaná?

EVA: Myslím, že ano. Proto mě zaráží, že mnoha mladým lidem už datum 21. srpen 1968 nic moc neříká.

JIŘÍ: Všichni jsme tím byli svým způsobem postiženi. Mnoho z nás se pak se sedmdesátými lety vyrovnávalo tak, že jsme se uzavřeli ve svých bublinách. Já jsem se v roce 1972 seznámil s manželkou, rok nato jsem se stal členem komorního pěveckého sboru. Sbor a rodina se staly prostředím, kde jsem mohl mluvit otevřeně. Sbližovalo nás, že jsme si nedovedli představit, jak bychom se nějakým způsobem veřejně angažovali, třeba vstoupením do strany. I když na druhé straně jsem později zjistil, že řada spolužáků do ní stejně vstoupila.

EVA: Víte, mě velice překvapuje, že lidé teď v různých diskusích manželovi vyčítají, že za komunismu vystudoval a mohl dělat vědu. Nevěří, že to šlo, i když nebyl v KSČ. Já vím, že má zcela čistý štít. Nikdy v žádné straně nebyl. Ale některým lidem to vrtá hlavou. To mi připadá zvláštní.


Opravdu se setkáváte s takovými názory?

JIŘÍ: Setkal jsem se například s názorem, že je divné, jak jsem mohl být v polovině osmdesátých let na ročním pobytu v Hannoveru. V roce 1983 jsem si zažádal o Humboldtovo stipendium. Inspiroval mě kolega z ústavu, straník, který ho dostal. Bylo to docela prestižní stipendium a o tom, kdo ho dostane, rozhodovali jen Němci. Dostal jsem ho na první pokus, pak ale trvalo skoro dva roky, než jsem dostal povolení k výjezdu od českých soudruhů. Povolení na roční studijní pobyt v zahraničí totiž schvaloval ústřední výbor komunistické strany, ať se to týkalo straníka, či nestraníka. Po téměř dvou letech se rozhodli, že mě pustí, ale manželka s dětmi musela zůstat v Praze jako rukojmí. Pracoval jsem v Hannoveru, byla to pro mě skvělá zkušenost, vybudoval jsem si spoustu pracovních vztahů, ale nejraději bych tam byl s manželkou a s dětmi. Takže když mi dnes někdo řekne, že je to divné, neví, o čem mluví.


Šlo tedy za komunismu dělat vědu na nejvyšší úrovni, když člověk nevstoupil do strany?

JIŘÍ: Můj školitel, profesor Hála, nestraník a velmi slušný člověk, mi po nějaké době řekl: Podívejte, Drahoši, když chcete dělat vědu, musíte mít základní vědecký titul, bez toho to nejde. To tehdy bylo CSc. Ujistil mě, že k jeho obhajobě nikdy nedostanu povolení, pokud nebudu alespoň dočasně v mládežnické organizaci. Vysvětlil mi, že to je úlitba, kterou bych rozhodně měl udělat, a já ho poslechl, protože jsem vědu opravdu dělat chtěl. Ale do strany? To nikdy. Prostě jsem se smířil s tím, že budu vždy řadovým vědcem.


NUDNÝ, NEBO VTIPNÝ?

Jaký byl život s řadovým vědcem?

EVA: Docela dobrý. Samozřejmě je třeba se smířit s tím, že vědec nikdy nemá pracovní dobu do určité hodiny.

JIŘÍ: Já si naopak myslím, že tenkrát jsme si práci domů nosili méně, než je běžné nyní. Teď se většinou jen přesouváme od jednoho počítače k druhému. Dřív, když jsem si chtěl něco o víkendu nastudovat, musel jsem si vzít velkou tašku a do ní nacpat všechny materiály. To pak člověk zvažoval, jestli má smysl je přenášet, jestli se k nim opravdu dostane. Myslím, že oddělení práce od rodinného života bylo silnější, a v tomto směru, pokud jde o rodinný život, byla doba vlastně přívětivější.

EVA: Lidé si o vědcích často myslí, že jsou nesystematičtí, zapomnětliví. Ale to je takový mýtus. Manžel je velmi šikovný a zručný.


Vědec a kutil?

EVA: Je schopen doma cokoli udělat. Jen ho to v poslední době už moc nebaví.

JIŘÍ: Znám spoustu vědců, ale těch vyloženě potrhlých, jak si nás někdy lidé představují, je mezi nimi minimum. Naopak jsou to vesměs velmi praktičtí lidé. Ostatně, v sedmdesátých a osmdesátých letech ani nezbývalo nic jiného než být praktický. Nebylo zvykem něco zadávat firmám, vždyť byl problém i sehnat zedníka nebo instalatéra. My jsme s rodiči postavili vlastníma rukama domek v Jablunkově. Přitom jsem se spoustu věcí naučil a pak jsem vlastnoručně dobudoval rozestavěnou chatu, kterou jsme koupili v druhé polovině osmdesátých let. Dělal jsem zednické práce, vodoinstalaci jsem si taky udělal sám. Rozdíl je v tom, že jsem byl mladý, jiné možnosti nebyly, navíc mě to svým způsobem bavilo. Dnes si raději najmu někoho, kdo to umí lépe než já.

EVA: Manžel opravdu není od reality odtržený vědec, jak je mu někdy vyčítáno.


Vy za něj tak hezky bojujete.

EVA: Ano, protože mi to vadí. Například někdo někde říkal, že je nudný. Samozřejmě, že když jako předseda Akademie věd v televizi mluvil o problémech s financováním vědy, tak u toho asi nemohl žertovat a jásat. Takže: Můj manžel je velmi vtipný člověk.


To pozoruju. Možná to bude tím, že mnoho lidí si u vědce nedovede představit, co ta práce obnáší, jaké jsou výsledky. Dá se to vysvětlit?

JIŘÍ: Je to povolání jako každé jiné. Jeho zvláštností je, že od začátku soutěžíte s celým světem. Nikdy nemůžete říct, že jste největší odborník na chemii v Praze 6 nebo v celé Praze, musíte se poměřovat v mezinárodním měřítku. Podobně jako v jiných profesích by ale člověk měl být přemýšlivý a mít fantazii. Vědci si problémy nevymýšlejí. Ty problémy existují a jde jen o to, zjistit, jak je vyřešit. K tomu je třeba mít hluboké znalosti a rozhled a samozřejmě nepostupovat cestou Járy Cimrmana, když dokazoval, že vyfukováním kouře do vody zlato nevznikne. Je třeba odhadnout, která ulička je slepá a která průjezdná, jen se zatím neví jak.


Poznala jste, když se mu nedařilo přijít na to, jak uličkou projet?

EVA: Ani ne. Je introvert. Jednou z jeho vlastností je, že pracovní problémy doma neventiluje. Někdy mi docela vadilo, když jsem se o nich dozvěděla odjinud. V tomhle není příliš sdílný.


Co je pro vědce úspěch? Patent?

JIŘÍ: Určitě i kvalitní publikace. Pokud je výzkum završen patentem, je to samozřejmě dobré. Ale pokud ten patent není využitý v praxi, je to jen papír v šuplíku.


Dá se některý z vašich patentů jednoduše popsat?

JIŘÍ: Není to nic složitého. Jsem například spoluautorem patentu na recyklaci PET lahví. Ty lahve jsou mor, který zaplavuje svět. Jen u nás se jich ročně vyprodukuje na čtyřicet tisíc tun a je samozřejmě velký problém, co s nimi. Jedna možnost je vozit PET do Číny, kde z něho tahají vlákna, která se dávají do péřových bund a jiných textilních výrobků jako izolace. Druhá možnost je, že se PET lisuje a vyrábějí se z něj třeba lavičky nebo přepravky. Ale to není recyklace, protože časem ty věci zase musíte nějak zlikvidovat. My jsme přišli na recyklaci PET lahví mikrovlnnou metodou. To znamená, že se láhev rozloží na dvě základní složky, ze kterých se dají zase vyrobit potravinářsky čisté PET lahve. Anglicky se tomu říká „bottle to bottle“, tedy z lahve lahev. To je skutečná recyklace, jaká by měla být.


A to se už děje?

JIŘÍ: Jedna zahraniční firma koupila od ústavu licenci na poloprovoz a testují ekonomiku výroby. Zatím to, zdá se, dopadá dobře.


NEJSOU JEN SÓLISTÉ

Máte i příklad, kdy to dobře nedopadlo?

JIŘÍ: Po povodních v roce 2002 jsme přišli na to, že by se zaplavené knihy daly sušit originální metodou za použití mikrovln. Oproti klasickému sušení je to rychlejší, navíc v knihách nebo spisech můžou zůstat kovové sponky či zlacené obrázky, které by v běžné mikrovlnce způsobily vznícení materiálu. Metoda je šetrnější, ekonomičtější a navíc ještě knihy vydezinfikuje. Narazili jsme však na taktiku sušárenského průmyslu, pro který bylo sušení klasickou metodou výhodný a státem garantovaný byznys. Věděli, že se ty desítky tisíc tun knih prostě musí usušit, a tak mezi sebe nechtěli pustit konkurenty. Prostě jsme byli příliš naivní a pohořeli.

Jak ty neúspěšné konce zvládáte?

JIŘÍ: Potěšilo mě, že jsme přesto usušili asi půl druhé tuny knih, mimo jiné z archivu soudu v Drážďanech. Když se totiž Němci dozvěděli, že máme tuto rychlou metodu, hned přijeli s náklaďákem plným soudních spisů. Šlo zřejmě o rozpracované případy, které po povodních potřebovali rychle uzavřít. My jsme jim je vysušili a oni spokojeně odjeli.


Dá se z takových patentů zbohatnout?

JIŘÍ: Jakýkoliv patent je u nás majetkem ústavu. Což má logiku, protože tým na něm pracoval za veřejné peníze. Když se objeví zájemci o licenci, ústav uzavírá s řešiteli smlouvu, kolik z peněz, které od firmy dostane, se rozdělí mezi autory. Zpravidla jde o nějakých dvacet třicet procent. Neznám nikoho, kdo by z patentu zbohatl, s výjimkou našeho Ústavu organické chemie a biochemie, kde pracoval profesor Holý. Za licence na jeho antivirové léky má ústav ročně asi dvě miliardy korun.


Je vám v práci nějak k užitku, že ve volném čase zpíváte ve sboru?

JIŘÍ: Samozřejmě. Naučí vás to být součástí týmu. Já býval většinou takový neformální šéf, ať už šlo o klukovskou partu, nebo o tým v práci. V lidové škole jsem hrál na klavír, pak na trubku. Ale zpěv ve sboru mě naučil, že nejsou jen sólisté, ale je také třeba dokázat se sladit s ostatními. A to je docela dobrá škola pro život.


Láska k hudbě je vaším společným koníčkem?

EVA: Ano. V dětství jsem hrála na klavír. Ovšem ne tak dobře jako můj otec.

JIŘÍ: Manželka doma slýchávala kvalitní klasickou hudbu, to u nás v Jablunkově nebylo. Já byl sice žák lidové školy umění, ale ke klasice jsem se tehdy skoro nedostal.

EVA: Každopádně je hudba oblast, ve které si velmi rozumíme. My vlastně máme většinu zálib společných. Říká se, že je pro manželství prospěšné, když mají partneři různé zájmy, ale u nás to neplatí.

JIŘÍ: Říká se, že ženy mají jiný smysl pro humor než muži, ale mám pocit, že i smysl pro humor máme stejný. Řekl bych, že to, co nás drží pohromadě, je stejný smysl pro humor a stejné politické názory. Moje manželka mě na rozdíl od některých žen mých kolegů nikdy nenutila, abych vstoupil do strany jen proto, že bych pak domů jako soudruh vedoucí nosil o pár korun víc.


TO MĚ HUMOR PŘEŠEL

Shodli jste se i při rozhodování o kandidatuře na prezidenta?

EVA: Tak to mě humor přešel, musím říct.

JIŘÍ: Kdyby ale řekla kategorické ne, nešel bych do toho.

EVA: To nebyla otázka unáhleného rozhodnutí, vedli jsme spolu spoustu debat. Už dřív jsem pozorovala, že manžela kvůli tomu oslovuje hodně lidí. Zatím si ale nedovedu úplně představit, co všechno to pro mě bude znamenat.


Jak se k tomu stavějí dcery?

EVA: Zpočátku byly proti. Starší dcera je ještě větší introvert než já. Na jedné straně chápou, že je to náš život, naše rozhodnutí. Na straně druhé mají pravdu v tom, že se to nějakým způsobem bude týkat i jich. Ale myslím, že to berou podobně jako my, tedy tak, že manžel do toho jde, a pokud to třeba nevyjde, nic se nestane.

JIŘÍ: Nějaký neznámý muž mi napsal: Pane profesore, vy nemůžete prohrát, i když nevyhrajete. Beru to jako zajímavý postřeh, ale samozřejmě do toho nejdu, abych prohrál.

EVA: Spolu to určitě zvládneme.


Máte psa?

EVA: Měli jsme. Šestnáct let. Pudla.


Víte, ptám se proto, že...

JIŘÍ: Chápu ten dotaz. Pes je čtvrtý rozměr v domácnosti. Bylo to pro nás hrozně těžké, když odešel. Celých patnáct let byl zdravý, veterinu znal jen z očkování.

EVA: Donutil nás chodit ven za každého počasí, nevadil mu déšť, sníh. Nevadily mu ani silvestrovské rachejtle. Dokud byly dcery doma, byli jsme na venčení čtyři. Když jsme na něj zůstali sami, bylo to poněkud těžší, například při plánování dovolených a podobně. Takže jsme se rozhodli, že dalšího pejska už nechceme. Jenže pokaždé, když nějakého vidím, stejně si na Denyho vzpomenu. Když byly vnukovi asi tři, šli jsme na procházku a potkali někoho s pudlem na vodítku. Říkala jsem mu: Víš, my jsme měli s dědou přesně takového pejska. Vnuk se zamyslel a pak řekl: A teď máte mě.


Já se ptala i proto, že psi jsou častým doplňkem prezidentských párů a u případných voličů prý dovedou nasbírat body.

OBA: Je to možné, ale my nic takového neplánujeme.