Pozdrav ze Staré Boleslavi 28. 9.

28. září, den zavraždění knížete Václava, v roce 935, je plným právem naším státním svátkem.  Sv. Václav se stal patronem země, symbolem ochrany a záštity, k níž se generace Čechů upínaly. Svatováclavský chorál dodnes spontánně zaznívá při významných okamžicích či oslavách naší státnosti. Představa až nadpozemského ochránce vstoupila i do mýtů – podle pověsti o blanických rytířích se právě sv. Václav postaví do čela vojska, které našemu národu přijde na pomoc, až nám bude nejhůře.    O mnohém z naší národní historie a identity vypovídá i to, že svatováclavskou tradici respektovali i vládcové, kteří přišli po „domácích“ Přemyslovcích. Asi nejvíce ji podporoval Otec vlasti Karel IV., který zhotovením korunovačních klenotů tuto tradici propojil s nejvyšší státní symbolikou a dal tak vyšší rozměr celé naší státnosti. Korunovační klenoty se dnes těší s ničím nesrovnatelnému zájmu našich obyvatelů. Pokaždé, když jsou vystaveny, setkáváme se  na místě expozice s dlouhými frontami našich spoluobčanů, kteří je chtějí alespoň jednou za život spatřit.

Obliba svatého Václava se ale nepěstovala jen uvnitř kostelů či za zdmi hradů, ale stejně živá byla i v podhradích. Po celou dobu našich dějin se k poctě svatému Václavovi malovaly obrazy a tesaly sochy, stal se všudypřítomnou součástí naší lidové kultury. Po staletí si vladaře z úsvitu našich dějin připomínali formou lidových slavností a posvícení, které teď možná slavíte u vás doma.

Úcta k našemu patronovi přesáhla i území české kotliny. Křestem Rozšířením křesťanství ve Václavově době jsme se tehdy zapojili také do kulturního a civilizačního kontextu vyspělé Evropy. To je i svým způsobem vzkaz k dnešní době; nezapomínejme, kam patříme, kde bychom měli zůstat a hrát důstojnou roli.

Každá historická tradice spojená s velkou postavou našich dějin vypovídá mnohé nejen o ní, ale především o nás samých, o tom, jací jsme, kam jsme kráčeli a chceme kráčet, co chceme do této tradice promítnout a na jaké obsahy jsme dosud citliví. Za raně středověkým vladařem se však během staletí také skryla široká paleta názorů a zájmů, která mu nesloužila vždy jen ke cti, zejména ve 20. století, kdy mu zneužití nacistickými okupanty otisklo do tradice dokonce cejch kolaboranta.

Dnes pro nás tento panovník především ztělesňuje státnický rozměr, vycházející z hlubších duchovních i morálních kořenů. Není náhodou, že se v době přelomových událostí setkáváme u Václavova pomníku, “pod koněm“, jak se to ukázalo v moderní historii několikrát. To je poselství trvalé: nenechme se alespoň občas pohltit pěnou dní, snažme se uvažovat o budoucnosti našeho státu optikou silné, suverénní společnosti, která se má o co se opřít, má své velké národní příběhy a potřebujeme také ideály, které nás budou držet pohromadě. Díky nim můžeme obstát i v dnešních dynamických časech.