Uspějeme jen jako soudržná pospolitost

Letošní 17. listopad jsme slavili v poněkud zvláštní atmosféře dané rozštěpením společnosti do několika nesmiřitelně naladěných skupin.

Registrujeme zpochybňování zásad, po jejichž prosazení volala většina z nás hned po listopadu 1989 – k nim nepochybně patřily také etické jednání, slušnost či solidarita. Obecně srozumitelné ideály spojené s tak důležitými hodnotami, jako jsou pravda a láska, které odjakživa spoluutvářejí lidské společenství a základní mezilidské vztahy, jsou dnes bohužel některým lidem jen pro smích, navíc spojené s hanlivým označením pro přívržence prvního polistopadového prezidenta.

Porodním bolestem transformace společnosti jsme se zřejmě vyhnout nemohli. Její ekonomická část byla paradoxně tou jednodušší, byť možná proto, že byla prováděna za výrazné absence zákonů, které by zabránily nežádoucím excesům. Chápu, že převést socialistickou ekonomiku na tržní bez ztráty kytičky asi nebylo možné. Všichni jistě známe přísloví „Když se kácí les, létají třísky“, připadá mi ale, že těch třísek bylo až příliš a stromů, které se poté daly použít na něco užitečného, zase tolik nezůstalo. Jenže změna myšlení lidí je proces daleko pomalejší než jakákoliv ekonomická transformace. Globalizace, která je jedním z produktů konce světa rozděleného železnou oponou, zdaleka nevedla k vytvoření společnosti převážně úspěšných a spokojených lidí, ale stala se zdrojem celé řady oprávněných obav a konfliktů, navíc posilovaných dramatickým vývojem v posledních měsících. Část politiků, médií i intelektuálních vrstev evidentně nedocenila hloubku frustrace a nepochopení, které v určité části společnosti převládají. Na rozdíl od jiných států v Evropě, a to i těch postkomunistických, však u nás stále výrazně promlouvají do politického dění lidé úzce spojení s 90. lety, se všemi jejich vrcholy, ale také evidentními neúspěchy a chybami.

Žijeme ve společnosti, kde je těžké oddělit pravdu od lži. Zatímco v době komunismu u nás panovala informační poušť, nyní se pohybujeme v informační džungli. Výsledek je však v něčem podobný – je jím častá ztráta orientace a snadnější náchylnost k manipulacím i k nedůvěře ke komukoliv a v cokoliv. Žijeme v jakýchsi informačních bublinách, kde nás nezajímá skutečný stav věcí, ale chceme si pouze potvrdit náš vlastní obraz světa.

Národ naší geografické velikosti má na mezinárodní scéně šanci pouze tehdy, bude-li fungovat jako soudržná a stabilní pospolitost. Proto je třeba hledat cesty, jak společenské rány léčit, nikoliv otevírat stále nové. Neměli bychom se smiřovat s tím, že budeme přicházet o společné hodnoty a prožitky. Postavme se snahám o dělení společnosti na kavárny a hospody, na Prahu a zbytek země, na města a vesnice nebo na Čechy a Moravu. Nedopřávejme sluchu populistickým názorům, že všechno kolem nás je zkorumpované a rozkradené a že za minulého režimu bylo líp. Jako každá společnost se i my potýkáme s nedostatky, ale přes všechny problémy, které musíme řešit, žijeme v nejlepší možné době. Jedním z důležitých kroků je tedy reálné pochopení situace, v níž se nacházíme, bez předsudků a nálepkování. Složité problémy dnešní doby nemají žádná jednoduchá řešení, proto hledejme především společenské synergie, které by vedly k žádoucímu výsledku – sebevědomému státu tvůrčích lidí, což jsme s velkou nadějí očekávali už před více než čtvrtstoletím.

Nedopřávejme sluchu populistickým názorům, že všechno kolem nás je zkorumpované a rozkradené a že za minulého režimu bylo líp

O autorovi| JIŘÍ DRAHOŠ předseda Akademie věd ČR