Rok 2019 byl pro české školství přelomový

Rok 2019 byl z pohledu školství poměrně důležitý a věřím, že zpětně na něj jednou bude nahlíženo jako na přelomový. To samozřejmě souvisí s tím, jak dopadne tolik v současnosti diskutovaná Strategie 2030+. Expertní skupina pod vedením profesora Veselého odvedla velký kus práce a představila hlavní teze vzdělávací strategie na příští desetiletí. Vítám zejména snahu o revizi rámcových vzdělávacích programů tak, aby byly jejich možnosti více učiteli využívány. Další pozitivní změnou, kterou strategie obsahuje, je vytvoření středního článku řízení, který snad konečně zbaví ředitele neúměrné administrativní zátěže, tak, aby se ze správců budov mohli opět stát pedagogickými lídry.

V neposlední řadě bych byl rád, aby v rámci implementace strategie bylo pamatováno také na maturity. Současný „rakousko-uherský“ model naprosto nereflektuje dovednosti, které jsou po mladých lidech vyžadovány. Maturita by měla především navazovat na cíle a obsah vzdělávání a reflektovat, co se na dané škole učí. Velmi varující je také každý rok stoupající počet žáků, kteří střední školu nedokončí. Pevně věřím, že se panu ministrovi podaří základní teze strategie včlenit do implementační fáze nakonec i do praxe a že se tak nebude opakovat neblahý osud Strategie 2020.

Aby se tak nestalo, tak je samozřejmě nutné, aby se politická reprezentace dokázala domluvit na základním směřování našeho vzdělávání. S panem ministrem a reprezentanty jednotlivých politických stran (vidím zde…) proto intenzivně spolupracujeme v rámci mnou založené politické platformy pro vzdělávání. Naposledy se nám podařilo skutečně na poslední chvíli rozetnout rébus povinné maturity z matematiky tak, aby se vše stihlo dořešit před začátkem příštího školního roku. Nyní nás například čeká novela zákona o pedagogických pracovnících. Pevně věřím, že naše spolupráce bude nadále takto produktivní.

České školství i tohoto roku čekají některé výzvy, o kterých tu určitě také uslyšíme. Jako nejzásadnější vidím pokračující nerovný přístup ke vzdělávání. Dnešní žáci jen málokdy dosáhnou na vyšší vzdělání, než mají jejich rodiče. Dítě z rodiny vysokoškoláků má proto až pětkrát vyšší šanci, že se dostane na VŠ, než dítě rodičů bez univerzitního vzdělání. Tento nepoměr je jeden z nejvyšších v celé Evropě! Velkou výzvou také zůstává příprava budoucích učitelů. V současnosti nám do plného stavu chybí kolem 10 tisíc pedagogů a je předpoklad, že se situace bude nadále zhoršovat. Je tak naprosto nezbytné, aby se učitelské povolání stalo pro vysokoškoláky opět atraktivní, což samozřejmě souvisí s modernizací výuky na pedagogických fakultách.

Ve výčtu potřebných změn by se dalo samozřejmě pokračovat ještě velmi dlouho. Jako pozitivní nicméně vidím, že díky Strategii 2030+ zde máme návod, kterým směrem se vydat. Teď už je pouze na nás politicích, abychom tyto změny dokázali implementovat. Jak kdysi řekl Sókratés: Kdo chce hýbat světem, musí pohnout nejdříve sám sebou.